Mezzotinta jako způsob myšlení, Dalibor Smutný

Mezzotinta jako způsob myšlení

Tvorba artefaktů je jednou z nejstarších, elementárních potřeb lidstva. Lidská fantazie dokáže vytvářet obsahy a formy, které se v přírodě běžně nevyskytují. Potřeba dotknout se materiálu, poznat a okusit jej, zanechat v něm svoji stopu, je součástí naší existence. Výtvarná činnost byla od nejstarších dob doprovázena řemeslnou dovedností. A právě ruka je nejdůležitějším nástrojem umělce. ,,Soudí se, že asi před 2 milióny let ji člověk z nástroje uživatele změnil na nástroj tvůrce", píše chirurg Pavel Maňák v předmluvě své knihy Čtení (nejen) o ruce, a dále cituje: "Z pěti smyslů, kterými je zdravý člověk obdařen, jsou nejvíce diferencovány zrak a hmat. Ruka je významnější než oko, protože svět poznáváme při konkrétních činnostech, nikoliv při pouhých úvahách. Ruka není pouze nástrojem, je branou do světa, upřesňuje informace zprostředkované zrakem, nevidoucím zrak nahrazuje. Vývoj mozku byl ovlivněn užíváním ruky. Je nezastupitelným prostředkem lidské komunikace.“ (konec citátu)
Grafika je od svých počátků souhrnem činností umožňujících vytvářet obraz reprodukovatelný tiskem. Autor prostřednictvím tohoto média ovlivňuje výraz a význam svého díla. Pro jeho pochopení – sdělení – není podstatná pouze samotná existence, ale proces vzniku, odehrávající se mezi myšlenkou, technologií a fyzickým záznamem, na povrchu tiskové formy – matrice. Způsob transformace představy do její viditelné podoby není mechanickou činností. Je prostorem hledání vzájemných vztahů, vyvolaných sledem asociací a prožitků při jednotlivých etapách realizace. Volba prostředků vizuálního záznamu – potenciál grafické techniky – ovlivňuje výsledný účinek díla. Činnost v grafice je souhrnem poznatků a zkušeností plynoucích z pochopení specifika daného oboru, a zpětně sebe v něm. Je procesem poznání, obsahujícím vnímání, intuici a dedukci.
Na příkladu mezzotinty, klasické techniky hlubotisku, se pokusím přiblížit některé technologické aspekty ovlivňující podobu a význam budoucího díla a rozmanitost tohoto původně reprodukčního média, ale i aktuálnost a nevyčerpatelný potenciál v éře digitálních technologií. Je motivačním zdrojem integrujícím tradiční řemeslné postupy i nová inovační řešení přesahující specifický rámec volné grafiky.
V historii grafiky je škrábaná rytina – mezzotinta – první metodou tisku z hloubky, umožňující valérový tisk. V italštině ,,mezzotinto“ znamená polotón tvořený pomocí rytého bodového rastru. Analogicky s kresbou se dá říci, že bod, tečka, nahrazuje čáru. Dosavadní systém rytí křížením čar, šrafur, je změněn v pravidelnou strukturu vrypů vytvářejících při otisku plynulé odstupňování barvy od černé přes škálu šedí, zvanou ,,tóny barev“, až po bílou, takzvané ,,světlo“. Příprava matrice, vyleštěné měděné desky, se provádí bodovým rydlem – skoblinou, pravidelným kolébáním, řádkováním kolmo k sobě. Hustě zdrsněný, matný povrch desky, složený ze síťovitě pravidelných bodů, je určitým způsobem typ rastru. Každý vryp vytváří ,,grátek“, rydlem vytlačený kov na povrchu tiskové formy, podobný jako v technice suché jehly. Grátek se odstraňuje seškrabáváním pomocí trojhranného nože– šábru. Měditisková barva, zachycená ve vrypu a grátku, způsobuje jeho měkce odstíněný okraj, který vytváří hlubokou sametovou čerň. V jednotlivých fázích zbroušení grátku se obnažuje rastr postupně ostrých teček, jejich hustota a hloubka způsobuje rozsah barevných valérů. Vryp v rastru mezzotinty, na rozdíl od čáry v technice suché jehly, má menší opotřebení a umožňuje více tisků z jedné desky.

Kresba a světlo v mezzotintě
Způsob uplatnění kresby spočívá ve dvou rovinách jejich vzájemné koexistence. První je kresba lineární, obrysová. Není pouze přípravnou fází, stává se základní konstrukcí zobrazovaného. Vytváří vzájemné vztahy forem a jejich proporcí, koncepci členění obrazového prostoru, jeho vymezení vůči formátu. Je abstraktnější, nedefinuje podrobné vlastnosti předmětů, jejich optické a prostorové kvality. Sumarizuje jednotlivé obrazové prvky. Je prvním viditelným záznamem výkladu budoucího obrazu.
Linka, viditelný kresebný záznam na povrchu matrice, je transformována do své druhé fáze, samotného způsobu rytí. Grafický nástroj odstraňuje nakypřený povrch rastru, ve kterém zanechává fyzickou stopu vlastní práce. Ve sledu hierarchie jednotlivých činností se překrývají dvě vzájemně se ovlivňující obrazové roviny – koncepční a prostorová. Shluky vyrytých stop, shodné se stínováním v kresbě, dotvářejí výsledný tvar a prostor. V místech obrysů jsou nyní hranice světel a stínů. Existence původní lineární kompozice se promítá v systému barevných vztahů, konkretizujících plastický a světelný účinek obrazového prostoru a ovlivňujících výslednou interpretaci díla.
Specifický charakter této techniky nedává možnost přímého emocionálního projevu, typického spontánním kresebným gestem. Mezzotinta má svoji vlastní vizuální typologii, vycházející z podstaty technologického procesu, využívá výrazových prostředků charakteristických ukázněností a statičností , s důrazem na jedinečnost tří aspektů: lineární koncepce, způsobu kresebné prezentace formy a využití účinků světla.
Světlo v mezzotintě – původně převzaté z tradičních médií, určuje hloubku prostoru, je prostředkem ilustrujícím obrazový děj, stává se kresbou, zároveň předmětem zpodobnění. Zdrojem v obraze i mimo něj, opticky měřitelné, má iluzivní logiku, je kanonizované a naopak fantaskní, smyšlené. Je obsaženo na povrchu, nebo vychází přímo ze zobrazovaného objektu. Dokresluje psychologický účinek díla, je zrcadlem autorových emocí, prožitků, je důsledkem jeho koncepce, dedukcí původní představy.
Mezzotinta byla od počátku, vedle funkce zprostředkovatele vizuálních informací, svébytným uměleckým projevem. Porušení tradičního kanonizovaného systému přesné obrazové reprodukce je možné vysledovat na grafickém listu Maxe Švabinského – Letní noc – z roku 1911. Záměr autora, poučeného tradicí krajinářské iluzivní malby 19. století, je v osobitém způsobu práce, interpretujícím původní kresbu v hledání nových možností uplatnění této specifické techniky. Povrch tiskové formy je nazrněn dostatečně jemnou skoblinou, vhodnou pro detailní práci, a zároveň adekvátní hloubkou vrypů, důležitou pro postupné snižování rastru, vytvářejícího bohatou škálu tónů, umožňující diferencovat jednotlivé krajinné plány. Tento typ rytí dovoluje dostatečně intenzivní prokreslení tmavé přední části obrazu s figurou a gradujícím zdrojem světla. Autor má možnost pracovat uvolněným kresebným rukopisem, aniž by musel překonávat větší odpor naskobleného materiálu na povrchu desky. To je patrné v části noční oblohy, kde je znatelná stopa grafickým nástrojem, vytvářejícím jemnou vrstvenou šrafuru se světelným akcentem hvězd. Letní noc je příkladem abstrahování obrazové plochy, bez ostrých kontur a světelné modelace, ve prospěch velkých celků, utvářejících realistický, sugestivní prožitek, v intencích tohoto žánru.
Mezzotinta je prostorem vlastních reflexí a podnětů, katalyzátorem nových řešení. Užití alternativních metod při samotné realizaci, kde se proces vzniku ve svém fyzickém důsledku stává součástí zpodobnění, mění původní záměr, v reakci na podněty vzešlé v průběhu samotné činnosti, a ovlivňuje estetickou kvalitu díla, jeho novou podobu. Ve výsledku se stává zdrojem nových zkušeností, východiskem další práce i mimo rámec grafiky. Konceptualistický přístup upřednostňující metodu nad obrazové téma, které toto médium umožňuje, je patrný na příkladu monumentálního grafického listu Keith z roku 1972, jejímž autorem je americký umělec Chuck Close. Zájem o grafiku a kresbu začal jeho obdivem k tradici mistrů černobílého tisku, Rembrandtovi a Goyovi. Fascinace mezzotintou, pro něho doposud neznámého antikvárního média, vznikla snahou poznat její možnosti. On sám ani tiskaři neznali přesný postup práce, a vše vznikalo postupně a poprvé.
Možný výklad tohoto díla se nachází ve dvou rovinách. Uplatnění tradiční techniky s využitím součastných reprodukčních prostředků, limitovaných svojí specifičností. Druhým aspektem je samotný způsob vzniku v jednotlivých fázích pracovního postupu, z kterých vzešel nový typ členění obrazové plochy, ovlivňujících charakter autorových pozdějších prací. Povrch matrice byl pokryt světlocitlivou emulzí, používanou pro fotolept. Po jejím prosvícení skrze film se speciálním typem rastru, používaným při průmyslovém tisku, byla deska zaleptána. Zvolená hustota rastru a hloubka zaleptání umožnily rýt grafickým nástrojem velmi detailně v černém tónu. Zároveň neposkytly větší škálu valérů odpovídajících fotografické předloze ani typické rozostření, používané autorem paralelně v malbě. Pro způsob samotného rytí přenesl kresbu pomocí obvyklé čtvercové mřížky a postupně odrýval jednotlivé části portrétu. Přiznaná mřížka se postupně stala součástí kresby jako nový výtvarný prvek členění formy. Nevýhodou chemické metody je malá barevná škála a rychlejší opotřebení zaleptaného rastru, již během zkušebních otisků, znatelného světlejším obdélníkem kolem nosu a úst. Výhodou je naopak rychlejší příprava matrice a snadnější zesvětlování velkých ploch, konkrétně pozadí.
Mezzotinta je prostorem pro užití netradičních výrazových prostředků, redukováním formy v plošném a lineárním účinku při využití standardního postupu rytí. To je patrné na grafickém listu Kompozice z roku 1994 od Stanislava Kolíbala. Svět nereflektuje optikou technického obrazu ani iluzivního prožitku reality. Tématem je samotná existence kresby, záznamu geometrických vztahů, reprodukovaných hlubotiskovým médiem. Autor měl k dispozici měděnou desku, nazrněnou mechanicky pomocí rulety, umožňující velkou škálu barevných tónů, danou její hrubostí. Tento nástroj je vhodný pro práci ve větším formátu. Hrubší struktura rastru je méně vhodná při rytí detailů. Účinek světla, rozptýleného mimo předmět zobrazení, působí intenzitou šrafury, prosvětlující subtilní geometrickou kompozici, které dává novou dimenzi imaginativního prožitku.
Mezzotinta, jako způsob obrazového myšlení, nemusí ve svém fyzickém důsledku znamenat pouze jeden výsledný otisk. Potenciál této techniky nabízí rozmanité koncepce, například opakování jednoho motivu, podobný řazení filmových snímků. Každá změna formy má za následek změnu jednotlivých obrazových sekvencí, tištěných v jejich časové posloupnosti, patrných až při instalaci. Tento způsob obrazového příběhu si zvolil Josef Hájek pro soubor městských exteriérů, zpracovaných technikou klasické mezzotinty, jež mu dovoluje upravovat základní obrazovou kompozici postupným zesvětlováním jednotlivých partií, nebo naopak dodatečným dozrněním doplňovat barevnou škálu, a tím měnit výsledný účinek.
Mezzotinta může být simulovaná alternativními grafickými prostředky, při nichž je nositelem významu interakce více technologických postupů. Fyzický záznam v materiálu při prostupné kresebné proměně motivu odpovídá změně technologického procesu. Otevírá nové možnosti výkladu jednotlivých fází budování obrazové struktury. Tento postup zvolil Lukáš Tůma ve svých tištěných sériích Mizející. Výchozím je budování obrazové plochy za pomoci rytecké jehly v systému pravidelných šrafur. Takto připravený povrch matrice vytváří strukturu čárových vrypů, podobnou technice suché jehly. Postupně vzniká série tiskových stavů. Každá obrazová sekvence se liší členěním jemných valérů, podobně jako v mezzotintě. Další fází je postupný zánik vyryté kresby ve dvou variantách – mechanickým broušením nebo chemickým postupem plošného odleptávání. Jednotlivé tiskové stavy získávají nové obsahové kvality, jsou záznamem nebo rekonstrukcí původního obrazu, ale způsob provedení, postupná destrukce tiskové plochy, způsobuje její novou estetickou kvalitu. Oproti předešlému autorovi, pohybujícímu se v tradici iluzivního záznamu reality, L. Tůma popisuje způsob vzniku a zániku prostřednictvím samotné matérie grafické techniky, nositelky významu. Vlastní téma je důsledkem této cesty.
Z předešlého textu je patrné, že vědomí existence společného, vyžaduje současně potřebu jedinečného. Kresba je svojí podstatou a rozsahem autonomní, zároveň puristicky přesným prostředkem hledání vztahů obrazu a zobrazovaného. Je přímým prostředkem fyzického záznamu v materiálu, který se stává determinantem jejího dalšího významu, určuje její novou kvalitu. Emotivně vizuální účinek mezzotinty, je dán souhrnným začleněním malířských principů, transformovaných do rastrového podkladu, jehož kapacita umožňuje vytvářet vztahy mezi kresbou a valérem, tedy rozsah účinků barvy kresbou. Syntetizuje jednotlivé obrazové prvky v jejich mnohočetném významu imaginativního rozsahu, od viděného, až po tvarově oproštěné geometrické formy. Uplatnění najdeme i v konceptuálním měřítku, procesu působení samotné matérie techniky.
Zkoumání prostoru grafické techniky není pouze exkurzí hledající alternativy estetických kánonů. V rovině osobní se stává otevřeným, vzdělávacím procesem, nacházejícím nové souvislosti a myšlenkové podněty v kontextu ostatních oborů. Je motivačním zdrojem, obohacujícím a rozšiřujícím vnímání světa. Jedinečný prostor, jenž toto médium umožňuje, vybízí k vyzkoušení i zamyšlení.

Literatura:
archiv AVU, sbírka grafiky I, katalog Grafické speciálky AVU- 1912-1982, zpracoval:
PhDr. Luděk Jirásko CSc, vydáno AVU 2002
časopis: Grapheion, ročenka-2005, Chuck Close- rozhovor s Terrie Sultanovou, březen 2004,
str. 92-96
časopis: On Paper, Chuck Close: Innovation Through Process- rozhovor s Jacgueline Brody, březen- duben 1998, str. 18-26
The mezzotint- Carol Wax, vydalo Harry N. Abrams, INS.,Publisher, New York, 1990
Slovník světové kresby a grafiky, české vydání z německého originálu- Odeon s. r. o., Praha 1997

© Dalibor Smutný