text pro Krajinnosti/ J.Sádlo

 Krásné dámy, moudří pánové,

Budu velmi stručný. Nechci ani recitovat životopisy, ani urputně chválit, protože chvála může zážitek umění jen kazit, chci jenom ukázat, co se tady dá možná uvidět, bez nároku, že by to bylo jediné správné vidění vystavovaných obrazů a fotografií. Sešli jsme se k vernisáži výstavy krajiností pánůLukáše Tůmy, Jiřího Kývaly a Jana Horáčka.

Sešli jsem se: my, tady, teď. Den před prvním májem. Den před svátkem práce. Na čarodějnice. V synagóze. V bývalé synagóze. Kus od Hrabalů a kus od Vladimíra Boudníka, ale žádný už tam nebydlí. Až to skončí, vrátím se na čarodějnice k Faridovi Dahbimu. A co jsem toto předmájové říkání vymýšlel, stál jsem s tím Faridem u nás před hospodou a střídavěk tomu jsem si psal, jak u nich v Maroku dělají čočku.

Je to svět globalizovaný, homogenizovaný výpůjčkami, citacemi, styly a následováním, na což by snad kladl důraz kunsthistorik, ale zrovna mě je tohle spíš jedno, přitom je to svět heterogenní, inkongruentní čili nesoudržný. Divnej svět. Ale mu to sluší, jak se zakusuje sám do sebe.

Tak jsou tu dva grafici, a fotograf. Tři Moraváci rodem, dva z nich tady z Holešovic, takže jenom přešli libeňský most. Přitom pokaždý jiný akcent tého tématu. Výstavu pojmenovali Krajinosti a opravdu. Co tady vidíme, jsou tři krajnosti čtení krajiny.

Lukáš Tůma, krajina jako výsledek vržení. Brutální výroba krajiny, přímá a jednoduchá jako boží kreace. Výtvarný důkaz, že krajinu lze učinit, stvořit naráz a nárazem. Krajina jako skvrna, rána bičem, impaktový kráter. Naivněse třeba zeptáme, a Pročzrovna Tihle umělci a zrovna teď a tady? A ta přímočará odpověď je, že To je jedno, sešli se, někde se to udělat mohlo a muselo, no tak tady a teď. Neptejme se a zkoumajeme raději, jaké jevy se nám tím setkáním a načasováním otevírají. Co můžeme vidět na Tůmových obrazech, to je taková totalita krajiny, krajina jako impakt. Krajina, jako když člověka vyhodí z vlaku. Vidění, které nás nakonec dovede k tomu, že přes všechny definice a vymezování kopec je prostě kopec, mrak je mrak. Omračující jednoduchost, přímočarost prvního setkání, jako když poprvé uvidíte svoji budoucí ženu. Nebo dceru. Nebo jako když jdete po poli, kousne vás pes a zase běží zpátky. Prostě si přišel kousnout, tak si kous a zase jde.

Jiří Kývala, krajina jako pattern. Pattern čili patrnost, to co lze rozeznat a tím spatřit. Krajina k procházení, prolínání. Perkolační systémy, samé brázdy, cesty, rýhy, hřebeny: krajina se tady ukazuje jako anizotropní, tj. má privilegované směry. Co je za horiztonem? Jaká metafyzika určuje tuto fyziku? Jaká struktura to spojuje a určuje? Jaké procesy byly odpovědny za tento záznam? Otázky pro někoho, kdo tudy jde. Jinde zase vidíme postupný růst, poznávání krajiny, popředí couvá k pozadí, kudy jdeme, a tím se ukazuje centrum a okolí. Taky sem patří reduktivní vidění vedoucí k abstrakci tj. ke koncentraci na jedno stránku reality, krajina je tady síťbodů, propletení linií, letokruhy zachycující změny v čase, to je blízké třeba tomu, co o krajině řekne v grafech vědec. Včetně toho postupného přicházení na kloub. Tak můžou být obrazem hor buď ty hory samy, anebo graficky dynamika jejich růstu anebo jejich mapa, když se záměrně ukazuje redukce do grafiky.

Mimochodem, na to všechno se dá namítat, že takto hory nevypadají. Že to není přesné a pravdivé zobrazení. Dobře. Je to obraz a žádný obraz není pravdivý, ani nemá být, ale obsahuje neškodnou, vysvětlenou, inteligentní, imaginativní lež. Jeho síla je v imaginaci, a ta musí z podstaty přehánět a zkreslovat. Zkreslovat, aby se líp vidělo. Obraz je přirovnání a každé přirovnání lže. V tomto smyslu je potřeba sestru lež zásadně očistit a rehabilitovat. Konec poznámky pro milovníky pravdy.

Jan Horáček, krajina jako heterogenní systém vzniklý kuriozním setkáním. Tady a teď,tři Moraváci, žádný není Moravákem úplným, bizarní vtip. Tady je to vidění nejsložitější, což ale nutně neznamná že nejlepší, jen je jiné. Fotky znamenají ironické doslovné citace světa, autenticita se loví jak ryba na udici. Je to taková laskavá ironie, která má blízko k empatii a k pochopení. Stojím u nás na prahu hospody a dívám se a poslouchám, co opilcové říkají. Eště dvojku, Erich nicht zu Denniken. Já teďka potřebuju uřezat tůje. Buď zaplatim majlant nebo tě přerazim. Vedle mě vypadl z hospody Mafoř Drátěnka a tváří se jako kůň a mačká mobil. JUDr Pytel kývá velikou hlavou a sráží se mu na ní slunce: Nojo, nojo, paví chvost! Z auta se vystrčínějaký synek se sprostým prostředníčkem: Tati? A venku se asi čtyři tati k němu otočí. A do toho Barcelóna! A chlastáme co můžeme, růžovka jede, protože jaro taky jede a protože ten den umřel Milanův táta. Charakteristicky právě městská a příměstská krajina umí dělat právě tohle, tuto estetiku svařených osudů a míšených stylů a míšených nápojů. Tak tohle je krajina jako perkolace skrz srážku heterogenit.

Říká se, že opakem malé pravdy je lež. Kdežto opakem velkých pravd jsou opět pravdy, a sem patří výtvarné interpretace krajiny. Počet zobrazení něčeho jednoduchého, třeba slepičího vajíčka, se časem vyčerpá a pak už je to buď nuda nebo svévole (když třeba bude hranaté). Kdežto krajina je tak velká a složitá, že to nehrozí a vedle sebe mohou být tak odlišná zobrazení, jako zde vidíme, aniž budou kompetovat o pravdu. A stejně pluralitní je taky interpretace artefaktů divákem. Právě proto vás svým výkladem (i kdybych hloupě a zlomyslně chtěl) nemůžu připravit o radost z vlastního výkladu.

RNDr. Jiří Sádlo