Úvodní text k výstavě/Tůma a moderní umění/David J. Bartoň

čtyřrohých papírů a trochy barvy na nich, na svět stvořený kolem sebe a v sobě

pozorněji. Nehledíte na abstrakta, ale na velice osobní otisk zkušenosti. Nehledejte

proto, co je na obrázku, nebo aspoň ne hned, ale zkuste třeba rozpoznat jaký pocit

ve vás vyvolává vjem toho jemného tisku.

V Exerciciích Ignác z Loyoly se takhne nějak radí každému, kdo ho vezme vážně, aby

hleděl a zakoušel svět. Protože: "duši nenasytí vědět mnoho věcí, ale prožívat je

zakoušet". V tom tkví umění života.

Tak si aspoň myslím, já, jenže já nejsem žádný kurátor, jak správně říká tady Lukáš

Tůma, který si taky nechce nechat říkat umělec. Jsme tedy prekérní situaci, kdy

nekuártor vystavuje neumělce a se dá utéct leda k obecnější úvaze o tom, co je to

umění, kterému má být kurátor i umělec oddáni a v jakém je dnes stavu, případně,

kde ho dnes hledat.

Ještě za Freuda a Junga se prý mohlo říci pacientovi, "pane vy nejste nemocný, vy

jste prase!". Říci dnes člověku, který absolvoval uměleckou školu a vystavuje: "pane,

vynejste umělec, vy jste podvodník nebo blbec" se vůbec nedělá. Nedělá se to ze

dvou důvodů: Jednak Ti kdo by to měli upřímně říkat - kritici nemají vzdělání ani

duchovní orientaci k takovému výkonu - mají jen tu snůšku otřepaných, veskrze jen

popisných kunthistorických pouček a ismů, které dohloubky neprošli a nepromysleli,

jen je chytřeji nebo blběji kombinují. Jednak proto, že ti quasi umělci mají diplom ze

školy, z ateliéru titulovaného umělce a seznam výstav, které jim zahájili známí

kurátoři. Tím se smyčka uzavírá. Tak se dnes produkuje většina ártu. Publikum je

radši zticha, aby nebylo za blbce, ale nic mu to neříká, nepomáhá, neoslovuje.

Je to tím, že ve skutečném umění jde o duši. Ve skutečném umění nejde o žádné

takzvané problémy současnosti, žádné nastavování zrcadla, žádné reflexe společnosti

natož pak vyprávění vlastních zážitků. Na tyhle věci přece máme profesionály tedy

vědce na ty reflexe a taky hospodské sešlosti na ty žážitky. Umění je věcí duše a

krásy. Kdo jedno nemá a druhé nevidí může dělat leccos, ale ne umění. Umělec je

jedině ten, krásu vidí. A krása jak říká Plótínos: krása je to, co se líbí".

Jeden jezuita napsal nedávno trefně: "Nikdo neřekne, že by promarnil život umělec,

kterému se podařilo vyjádřit .... obraz vnitřní krásy, který nosil v srdci a viděl očima

inspirace". Ne tedy v mozku, ale v srdci se takhle vidí a jakoby pod srdcem nosí celý

den téma, nebo vizi, nebo jak to chcete nazvat, až se to vidění ustálí natolik, že se

přejde k jeho otisku navenek. Mám ovšem za důležitější, že celé tohle nošení se

nejdřív otiskuje na člověku. V tomto případě na tomhle Lukášovi a na nás potom,

pokud se mu to povedlo a my se nechali oslovit, tak taky.

Přeji tedy Vám a hlavně jemu, aby si nosil krásu jako doteď furt a nestaral se o co

nemá.